J. Vomáčka: Evropanství či vlastenectví?

Evropanství či vlastenectví?

 

Narodil jsem se v Československu, a na tu značku jsem byl vždycky hrdý a cítil jsem, že naše národy v minulosti cosi znamenaly.  Ta historie pro mne byla fascinující.Vždy si vzpomenuv této souvislosti na Sámovu říši, Velkomoravskou říši, husitství, jakkoli kontraverzní. Byli jsme to my Češi, Moravané a Slováci. kteří všem ukázali, jací jsme to úžasní bojovníci za pravdu a snad již i tehdy za svobodu vyznání a slova. Ostatně i v dobách Rakousko-Uherských patřilo naše území díky průmyslu k ekonomické velmoci existence tehdejšího soustátí.Pak přišlo samostatné Československo a vzedmutí jakési pochopitelné vlny vlastenectví, jejímiž nositeli byli mimo jiné skauti a sokolové a nejenom oni.

Co ale nelze opomenout je doba Českého království za vlády rodu Přemyslovců, a to vůbec nejdůležitější vláda Karla IV po matce také z rodu Přemyslovců, císaře římského akrále českého a určitě nositele mnoha dalších titulů a hodností. Těch osobností, na které může být vlastenecky hrdí a které patří k našim kořenům, je opravdu mnoho. Nakonec vzpomenu i mnou vlastenecky obdivované skladatele z oblasti vážné hudby, a to Bedřicha Smetanu a Antonína Dvořáka.  A což pak jejich díla!Za všechny musím jmenovat cyklus šesti symfonických básní „Mávlast“ Bedřicha Smetany a poslední devátou symfonii Antonína Dvořáka „Z Nového světa“,jedno z nejuznávanějších hudebních děl světové tvorby. V tomto sloupku jsem nezapomněl na vědce a lékaře, ale o nich někdy příště.

Vážím si ale i mnoha dalších osobností našich dějin. Za všechny bych chtěl jmenovat l Jana Husa a Jana Amose Komenského, učitele národů. To vše mne naplňuje hrdostí na naše předky, ale i na Slováky, kteří k nám vždycky patřily, ať už jsme se rozdělili nebo ne. A teď to podstatné!Vlastenectví nejen, že nevylučuje evropanství, ale je s ním v synergii. Vždyť nejslavnější mužové našich dějin byli kosmopolité, lidé šířící slávu nás Čechů a Slováků v celé Evropě, ba co víc v celém světě.

Všechna slavná období, a nakonec i všechny významné osobnosti našich dějin překročili hranici naší země, mnozí i hranice Evropy.Pamatuji si doby, kdy pro obyčejného člověka byla Vídeň stejně daleko jako Austrálie nebo Papua Nová Guinea. Po roce 1989 jsem zejména jako lékař zažil období, kdy jsem byl ve Vídní častěji než v Praze, a to zejména na Evropských radiologických kongresech nebo při návštěvách mojí švagrové.Skoro se tam cítím zase jako doma. Ani neumím spočítat kolikrát jsem tam byl.

 V Evropě se cítím dobře. Možná by nás tam mělo být, v tom nejlepším slova smyslu, i více slyšet. Měli bychom bojovat proti absurdnostem, které společná Evropa také někdy přináší. Co ale nechci slyšet ona prostoduchá hesla „Čechy Čechům“ a jiná podobná, která s vlastenectvím, a mě velmi blízkým evropanstvím nesouzní. Zavání to totiž nacionalismem, a když se k tomu přilepí i mě blízké myšlenky levicových socialistů, může se z toho stát bůh ví co, například nacismus, a to už jsme zde v té nejtragičtější podobě zažili. Evropanství a vlastenectví totiž k sobě patří, díky němu žijeme život bez války, máme se líp jako dříve, vesničky i města jsou čím dál krásnější a otevírají se před námi netušené možnosti. Jen ta duše pořad ještě není spokojena, tak s tím pojďme něco dělat. Když se tak dívám kolem sebe, v podstatě si myslím, že můžeme nadávat jen sami na sebe.

Doc. MUDr. Jaroslav Vomáčka Ph.D., MBA

Blogy